Příběh o mně a o tom, jak jsem se dostal k cestování, focení a přednáškám

 

Mt. Crested ButteNarodil jsem se a vyrůstal ve Valašských Kloboukách na Jižním Valašsku, v kraji to poměrně chudém, zato však poklidném a velmi krásném.  Žil jsem v malém městečku, obklopeném ze všech stran nádhernou přírodou, ve které jsem trávil mnoho svého volného času. Vděčit za to mohu zejména mému otci, který mě i bratra od malička do přírody vodil a během dětství jsme tak prochodili většinu hor na Valašsku a zejména na Slovensku. Slovensko jsem si zamiloval a s přibývajícím věkem se mnou začali jezdit na několikadenní vandry i moji nejbližší přátelé.  Prožili jsme mnoho hezkých zážitků, na které nelze dodnes zapomenout.

Po otci jsem tedy zdědil lásku k přírodě, schopnost číst v mapách, dobrou orientaci v terénu a fotografování. Dále pak dobrou fyzickou zdatnost a divokost. Po matce to byla zejména touha po dalekých zemích, o kterých mi s nadšením vyprávěla a sama o nich snila. Taky jí mohu vděčit za touhu a schopnost se s prožitými zážitky a získanými informacemi ze světa sdílet se širokou veřejností. Ačkoli, jako každá matka, měla o svého syna na mých cestách strach, vždy mně to moc přála a ve všem mě podporovala.

Byla tedy jen otázka času, kdy vyrazím na svoji první velkou cestu. Kromě výprav na Slovensko, jsme s mými blízkými podnikli několik dobrodružných cest po okolních zemích, ale první velká cesta měla přijít na podzim roku 1994, kdy jsme se s mým nejbližším kamarádem chystali vyrazit po zemi přes dálný východ do Číny.  Tenkrát jsme ještě mimo jiné žili bojovým uměním, toužili jsme se setkat s opravdovými mistry a navštívit tak pravou kolébku tohoto umění.  Ve chvíli kdy jsme si vyřizovali na ambasádách v Praze víza, mého kamaráda povolali na vojnu a z naší cesty na poslední chvíli sešlo. Dnes s odstupem času vím, že to bylo dobře, protože jsme na takovou cestu ještě nebyli připraveni.


Můj čas se nakonec naplnil v den mých dvacátých narozenin v červenci roku 1996. Přesně v ten den jsem nejprve vyrazil v doprovodu dvou mých přátel do Španělska, kde jsme se po pár hezky prožitých dnech podle plánu rozdělili a já pokračoval sám poprvé mimo Evropu – do severozápadní Afriky, do Maroka. Tato cesta se stala zlomovým bodem mého života a právě od této doby jsem začal vše zaznamenávat ve svých cestovních denících a začal se považovat za začínajícího cestovatele. Tato cesta byla zároveň jakousi zkouškou, zda mě čas trávený na cestách ve složitějších podmínkách mimo Evropu bude bavit a hlavně, zda se těmto leckdy náročným podmínkám dokážu přizpůsobit. Problémy s neuvěřitelně  dotěrnými a neúnavnými „naháněči“, špatnými hygienickými podmínkami, všudypřítomným nepořádkem, shonem, hlukem, zápachem a nedostatkem pitné vody se ještě násobily tím, že jsem na vše byl sám. Cesta do Maroka mně tvrdě ukázala (mimo jiné) jednu důležitou věc. A to, že čtení dobrodružného příběhu o nějakém cestovateli v pohodlí domova je něco úplně jiného, než dané dobrodružství skutečně prožívat na vlastní kůži.  Nicméně ačkoli jsem dostal „do těla“ jak po stránce fyzické tak psychické, tuto zkoušku jsem ustál a v Maroku se mi moc líbilo. Když člověk chce, tak si časem zvykne na ledacos. Zjistil jsem, že není „smrad jako smrad“ a když vám ve stejnou chvíli, kdy cítíte kolem sebe silný zápach z tlejících zdechlin zvířat nebo odpadků, zavoní přes ulici voňavá marocká polévka, či vůně různého koření a bylinek na místním trhu, že to není ještě tak zlé. Že přes častý shon, hluk a divokost místních lidí se najdou naopak místa, kde se úplně jako by zastavil čas a vy máte klid a pokoj k přemýšlení a načerpání nových sil. Po nějaké době si člověk zvykne a přizpůsobí se natolik, že najednou s údivem sleduje, jak dříve neodbytní, neoblomní a dotěrní naháněči vám už dávají pokoj a nebo s vámi jednají s jakýmsi respektem, jako by vám četli ve tváři, že nejste nově příchozí.

Potom následovaly cesty do Ameriky a Thajska, které ve mně definitivně prolomily cestovatelskou vášeň. Během následujících let pro mě cestování ovšem přestalo být pouze jakousi zábavou, či cestovatelskou vášní, ale stalo se mým životním stylem, ve kterém hrála největší roli obrovská touha po poznání. Kromě hezké přírody, dobrodružství, adrenalinových zážitků a toulaní se po cizích zemích, mě začali hodně zajímat místní lidé, jejich zvyky, tradice, životní styl a názory na svět. Začal jsem se zajímat také o historické památky a příběhy popisující jejich minulost. Při návratu z každé cesty jsem se s radostí o své zážitky, příběhy a fotografie dělil se svými přáteli.

V roce 1998 mě oslovila jedna učitelka zeměpisu ze základní školy ve Valašských Kloboukách, do které jsem sám v minulosti chodil, zda bych mohl pro žáky udělat přednášku z cest s promítáním mých diapozitivů a podělit se tak o svoje nevšední zážitky. Této nabídky jsem rád využil, ačkoli jsem ještě nikdy předtím na žádné škole nepřednášel. Byl to další zlomový bod mého života. Prezentace se povedla, žákům i učitelům se líbila a mě samotného povzbudila a navnadila. Projevila se ve mně ještě větší touha sdílet mé zážitky a informace z cest a nejezdit tak po světě jen kvůli mně samotnému, ale zároveň tím být užitečný i druhým. Od té doby jsem začal dělat přednášky nejen pro školy ale i pro veřejnost.

V roce 2001 po návratu z cesty po Asii, jsem se seznámil s fotografy z Brumovského fotoklubu, kteří projevili o některé mé fotografie z cest zájem a použili je na fotosoutěžích a výstavách.  Neslyšel jsem od nich jen chválu, ale u mnoha fotek i kritiku, za což jsem jim byl velmi vděčný. Tímto ve mně vzbudili ještě větší zájem a snahu naučit se dělat dobré a kvalitní fotografie.

Po vstupu České Republiky do EU se cestovatelům velmi zjednodušil život a to nejen tím, že po Evropské unii vznikl volný pohyb bez celních kontrol a hranic, ale také volným pracovním trhem. Vznikla tak možnost si během krátké doby našetřit dostatek financí na jakékoli cesty kolem světa. Této možnosti jsem využil a vybral si Velkou Británii, jako jednu z prvních tří zemí EU, která se nebála a umožnila pracovat nově příchozím členům hned po jejich vstupu. Měla to být zastávka jen na pár měsíců, ale k mému překvapení  jsem si tuto zemi v některých věcech oblíbil natolik, že se stala mým jakýmsi druhým domovem a vracím se do ní dodnes.

V tuto chvíli kdy skládám tyto řádky, mám za sebou již téměř 15let prožitých na různých cestách, na kterých jsem hodně viděl, nafotil, zodpověděl si mnoho otázek, ale spousta dalších jich zůstává stále neodhalených. Za náš kratičký život na tomto světě, nemůžeme stihnout všechno. Stále bude co objevovat a nad čím přemýšlet.

Cestování  je pro mě vzácný dar, který mi pomáhá se dozvědět  mnohem víc, než se nám rozhodnou ukázat světová média. Učí mě dívat se na svět jinýma očima, vážit si toho co mám a kde jsem se narodil. Je to pro mě škola života a dnes již neoddělitelná součást mého „já“.